SLOVO KNĚZE
Církev každoročně slaví Vzpomínku na všechny věrné zemřelé - lidově řečeno dušičky. Pro nás křesťany tento den není jen o nostalgii, je to připomínka jedné z nejhlubších pravd víry: že život smrti nekončí a že láska je silnější než smrt. Smrt těla tak není tečkou, jako spíše dvojtečkou. Když vzpomínáme na zemřelé, nenosíme jim jen květiny - nabízíme jim i modlitbu. Proč? Protože věříme, že nebe je dar, na který se srdce musí připravit. Očistec není místo, kde si člověk odpykává trest, ale stav, kdy se setkává s Boží láskou, která ho prostupuje tak, že už nic nezůstane skryto. Je to bolest lásky - bolest člověka, který konečně vidí, kým skutečně je, a přitom zakouší, že je milován víc, než kdy tušil. Papež Benedikt XVI. kdysi vysvětlil, "že očistec je setkáním s Kristem, jehož pohled nás prostupuje jako oheň. Je to pohled lásky, který bolí, protože v něm vidíme pravdu o sobě, ale právě tím nás očišťuje". (Benedikt XVI., Spe salvi, 46-47). Tohle očišťování je bolestné, ale není beznadějné: vždy směřuje k plnosti radosti.
Možná si říkáte, že návštěva hřbitova a vzpomínka na ty, jež nás předešli, vás nutí připomínat si tvrdé a nehezké pravdy o tom, že smrt a hřích jsou reálné. Máte pocit, že je to moc smutné, nechcete se přece utápět v minulosti a vzpomínat na to, co bylo. Jenže právě to je logika evangelia. Malý skutek lásky má v Božích očích nesmírnou cenu. Zapálená svíčka je symbol, ale modlitba a oběť jsou skutečnost. Možná by stálo za to se letos před hřbitovní zdí na chvíli zastavit a říct si: "Kdybych tam byl já, přál bych si, aby si na mě někdo vzpomněl?" Odpověď známe.
